Památka zesnulých 2. listopadu
Od nejstarších dob křesťanství
církev 
pojímá smrt nikoli jako definitivní konec
osoby, nýbrž jako cosi, co ji směřuje k poslednímu soudu a do života
věčného. Zejména u mučedníků a u světců se věřilo, že přímo po smrti se
znovu rodí v plnosti spasení (proto výročí smrti bylo slaveno jako
narozeniny). Západní tradice postupně zavedla poněkud pohanskou představu
života duší všech zemřelých, simulujícího pozemský život v okrscích ráje,
očistce (ortodoxní církve zejména učení o očistci naprosto odmítají) a
pekla. Protestanté zase vesměs věří v smrt jako zánik a ve vzkříšení v nové
stvoření zaniklého jedince
mezera
Víra v to, že smrt není konečné slovo
lidského osudu, se může zdát přirozená a banální. Je spojena s primitivními
kmenovými představami, s mytologiemi, s lidovými povídačkami. Ale tak je
vždy jaksi pozemská. Mrtví žijí v podsvětí, vstávají o půlnoci z hrobu,
trápí je svědomí, bloudí v hradech atd. Křesťanství chápe smrt jako
důsledek celkové porušenosti vesmíru, jako zlo. Smrt tu není proto, abychom
po ní byli ztrestáni či odměněni, nemá sama v sobě smysl a hodnotu, je to
čirý akt násilí, vítězství temnoty, výron zla. Jsme tu s ní stejně jako i s
jinými výrazy porušenosti kosmu, je sestrou hříchu, beznaděje, prázdna,
lži.
Na dně toho všeho je dle křesťanského učení obrovské tajemství viny, svobodné vůle tvorstva, která dává prostor sice k lásce, ale zároveň i k porušenosti. Hovoří se (v podobenství) o pádu Satana a pak o svedení člověka. Jestliže něco takového začneme vnímat v kosmickém smyslu, budeme rozumět celému tajemství lépe. V každém případě odpověď na tuto beznaději, na zdánlivě konečné slovo smrti, křivdy a hříchu je pro křesťanství jiné tajemství, totiž Golgota.
Křesťanský Bůh nesedí v nebi, aby vládl, soudil a trestal. Kdyby byl
takový, 
smrt by měla již navždy pravdu. Ale Bůh není
počtář reality. Nechce ji na druhou stranu vylhat, smést ze stolu a dějiny
plné krve a utrpení lusknutím prstů nahradit selankou. To by bylo opět
vítězství smrti, zapomnění, prázdnoty a zbytečnosti. Pro Boha má každý
nekonečnou cenu, v celé deformitě svého osudu, se všemi křivdami, jež zažil
na sobě i učinil druhým. Je třeba ho zachránit a též zároveň učinit zadost
spravedlnosti, přinést oběť, vykoupit svět. A to je vtělení a smrt Boha na
kříži. Proto se říká, že Kristus na kříži rozdrtil smrt, smetl moc hříchu,
otevřel cestu spáse, která se týká všeho a všech, kdykoli předtím i kdykoli
potom....
V této naději má láska a pravda reálný
smysl. Ten, kdo žije kdesi v skrytu a zapomnění, ale přináší ovoce lásky –
a to nikoli proto, aby si zajistil jako kupčík věčný život, ale protože
prostě miluje a jen láska je důvod lásky – ten přináší na svět perspektivu
světla, je Boží, patří k Bohu, a tak je i světcem. Nikdy nebude zapomenuto,
že jím je, byť by ho církve odsoudily a lidé zlynčovali a dějiny zapomněly.
O tom je církevní svátek Všech svatých (1. listopadu dle římské tradice),
svátek věnovaný všem neznámým, zapomenutým světcům, všem světcům, jež
míjíme cestou do práce či ve vlastní rodině, všem světcům, které nevidíme
pro slepost vlastního egoismu, chyceni na třpytku v síti zmaru a smrti.
[Nahoru ↑]